Hirudoterapie - jak to bylo kdysi a jak je to dnes

Hirudoterapie čili užití pijavic k léčebným účelům dnes stoupá a to zejména kvůli nadužívání a přesycení farmaky. O hirudoterapii však stále kolují mýty jako o "středověké" metodě. V následujícím textu se pokusíme popsat, jak to bylo s pijavicemi v dobách dávných a jak to je vlastně dnes.

Autoři: Karel Kučera, Terezie Vašíčková

V posledních desetiletích se hledá přírodní cesta, která by zvrátila procesy zvyšování citlivosti na léky, růst počtu komplikací vzniklých nadužíváním léků a jejich vedlejších účinků. Registruje se velký nárůst počtu chronických onemocnění.

Tento stav vede k aktivnímu hledání možností léčby v přírodní medicíně, jejichž cílem je, aby organismus nebyl v takové míře léky ovlivňován. Hledání nových cest probíhá nejen v hirudoterapii, ale například i ve fytoterapii, larvální terapii či ozonoterapii.

První zmínky

Zmínky o hirudoterapii máme již ze starého Egypta. Z egyptských písemných zmínek víme, že tam pijavice využívali faraoni k posílení potence. Konkrétně je známo, že Kleopatra měla problémy s otěhotněním, které řešila pijavicemi. Jak historie ukázala měla posléze několik dětí [1].

O využití referují věhlasní římští lékaři jako Galén (2. st. n. l.), užívány byly Avicennou či Paracelsem[1].

Ve středověku se pijavice používaly běžně, mimo lékařů je přikládali i lazebníci, ti je používali k omlazení organismu. Středověkým "lékařům" - ranhojičům se v Anglii přezdívalo "pijavkáři" právě protože pro léčbu různých zranění hojně využívali pijavice[2].
V té době se používaly pijavice koňské nebo pseudo-koňské. Tyto druhy pijavic nemají žádné léčivé látky. Takže jejich použití mělo význam pouze v tom, že odpily krev a tělo muselo vyrobit novou krev, čímž docházelo k regeneraci organismu.

Není nikde napsáno, od jaké doby se začaly rozlišovat jednotlivé druhy pijavic, ale všeobecně se používaly na různá onemocnění. Tehdy se věřilo na nerovnováhu tekutin v těle, a že nemoc vzniká špatnou krví, kterou je třeba regenerovat.

Druhy pijavic

V dnešní době známe více než 100 různých druhů pijavic. V souvislosti s hirudoterapií je v odborné literatuře a v rámci praxe referováno hlavně o:

• Pijavici Nilské (koňské; Limnatis Nilotica), která se využívala k přikládání hlavně ve středověku. Dnes se tato pijavice vyskytuje v oblasti Středozemního moře a Středního východu. Nemá dostatečně silná kusadla, aby prokousla kůži, proto se snaží dostat do oblasti sliznic jako je nosní dutina, hltan, dýchací cesty, pochva člověka či hospodářských zvířat a saje jim krev. Zůstává přisátá po dlouhou dobu a může způsobit vážnější zdravotní komplikace (velké krvácení, hemoptýza, dušení, těžké vyhubnutí)[1,4,5] . V našich končinách se jí nemusíme obávat, ale měli bychom si dát pozor na kvalitu vody, kterou pijeme či se v ní koupeme na cestách do teplejších oblastí.
• Pijavici Koňské (pseudo-koňské; Haemopis sanguisuga), která žije u nás a taktéž se v rámci možností využívala ve středověku. Tato pijavice nesaje krev, jedná se o dravě žijícího tvora, který pro svou obživu loví drobné živočichy[6].
• Pijavici orientální (Hirudo medicinalis Orientalis), která patří mezi tři druhy, jež se používají k hirudoterapeutickým účelům. Pijavice orientální byla dlouho považována jako jeden druh s pijavicí lékařskou, až kolem roku 2005 bylo analýzou DNA zjištěno, že se jedná o svébytný druh pijavice, která má ovšem taktéž léčebné účinky. Tato pijavice žije v oblastech střední a přední Asie [1,7]. Pro nás Evropany není vhodná a nepoužívá se zde z několika důvodů: má v sobě méně léčivých látek, prokusování kůže je od ní bolestivější než u zbylých dvou lékařských druhů, Evropané na ni mohou mít alergii a hlavně se ji nedaří chovat v umělých chovech.
• Pijavici lékárenské (Hirudo medicinalis Officinalis) [1], která má stejně léčivých látek jako pijavice lékařská, ale nedaří se ji chovat v umělých chovech.
• Pijavici lékařské (Hirudo medicinalis Medicinalis) [1]

Pijavice lékařská

Pijavice lékařská je vzácný druh pijavice, který se může vyskytovat i v našich vodách. Žije v čistých stojatých vodách prohřívaných sluncem. Jako jedinému druhu pijavic se ji daří odchovávat uměle. Má nejvíce léčebných látek ze všech lékařských pijavic. Nemáme zprávy o tom, kdy se přešlo z používání pijavice koňské na pijavici lékařskou, ale dnes se využívají hlavně kvůli léčebným látkám.

Já ve své praxi používám výhradně pijavici lékařskou z certifikovaného chovu ze Lvova na Ukrajině.

Největší rozvoj a následný úpadek hirudoterapie

K největšímu rozvoji hirudoterapie došlo na přelomu 17.-18. století. Tehdy se pijavice sbíraly v přírodě, neexistovaly umělé chovy. Ve viktoriánské británii se spotřebovalo více než 42 milionů pijavic ročně[3]. Ve Francii to bylo 30 mil. kusů pijavic ročně.

Při tak enormním využívání pijavice došlo k nevyhnutelnému vyčerpání přírodních zdrojů, což byla jedna z příčin úpadku hirudoterapie.

S objevem bakterií došlo k dalšímu upozadění pijavic, způsobeným rychlým a velkoplošným rozvojem farmak.

Hirudoterapie se nepřerušené vyvíjela v oblastech Ruska, kde ji využívali praktičtí lékaři a zkušenostmi tyto vědomosti posouvali dál na vysokou úroveň. Jinde hirudoterapie přetrvávala formou lidového léčitelství.

Chov pijavic

Jako řešení nedostatku pijavic se ukázalo zakládání jejich chovů. První chov pijavic vznikl v Moskvě v r. 1829. Chovy pijavic se prováděly jako doplněk chovů lososovitých ryb v různých rybnících nebo jámách[1].

Dnes se pijavice chovají na farmách po celé Evropě. Tyto farmy musí splňovat přísná kritéria chovu pro tzv. živé léčivo. Pijavice z těchto farem jsou opatřeny certifikátem původu, který potvrzuje, že pochází z takto regulovaného chovu. Pijavice, které se používají pro hirudoterapii musí pocházet pouze z umělého chovu z biofarem a ten, kdo je aplikuje, musí mít od nich výše zmíněný certifikát. Používat pijavice odchycené z přírody se nesmí ze dvou důvodů: a) pijavice lékařská je v přírodě vysoce chráněný živočich a je zapsaná v červené knize ohrožených druhů, b) u pijavic, které nepochází z certifikované farmy není jasné, zda jsou infikovány nějakými viry či bakteriemi, které by mohly přenést na pacienta.

Jaká je "zdravá" pijavice vhodná k aplikaci hirudoterapie?

Pijavice v chovech jsou pravidelně krmeny kontrolovanou krevní směsí, dokud nevyrostou do požadované velikosti. Pijavice vhodné k hirudoterapii mají hmotnost 1,5 g před napitím. Pro kosmetologii se používají pijavice menší o hmotnosti cca 0,5 g.

Když dorostou do požadované velikosti, mají "půst" po dobu 3-4 měsíců. Toto je důležitý aspekt chovu, protože po tuto dobu se jejich těla vyčistí od jakýchkoliv možných látek, které by mohly přenést na pacienta, a stávají se prakticky "sterilním" živým léčivem. Po ukončení "půstu" je možné pijavice aplikovat pacientům. Pijavice, které odsály krev, jsou usmrcovány. K další aplikaci se používá vždy nová "sterilní" pijavice. Není možné jednu pijavici použít několikrát za sebou na různých pacientech z důvodů přenosu různých patogenů z krve.

Úroveň hirudoterapie v různých zemích

Úroveň hirudoterapie v jednotlivých zemích se dá klasifikovat zejména podle tradice a otevřenosti zdravotního systému. Díky nepřerušené tradici je na vysoké úrovni v Rusku a na Ukrajině, kde je na ni největším expertem MUDr. Kuplewskaya, která vede na to specializovanou kliniku ve Lvově.

Co se týče otevřenosti zdravotního systému, tak ve spoustě zemí má hirudoterapie otevřené dveře a její úroveň se zvyšuje díky tomu, že jsou tam pijavice uznané jako tzv. "živé léčivo" a hirudoterapie jako tzv. "doplňková léčba" ke klasickým postupům. Díky tomu je jejich aplikace částečně hrazena zdravotními pojišťovnami a může si ji dovolit více lidí, kterým tak pomáhá. Mezi tyto státy patří třeba Slovensko, USA, Německo, Polsko, Maďarsko a Rakousko.

U nás si o registraci živého léčiva můžeme nechat pro zatím pouze zdát. Většina našich lékařů považuje hirudoterapii za "ezo-novoty", které jen z nevědomosti budou odmítat. Ačkoliv v tomto se blýská na lepší časy, neboť je pár osvícených lékařů, kteří pochopili význam pijavic a chtějí své pacienty skutečně uzdravit, ne jen jim předepisovat drahé prášky. Tito lékaři se ptají, zkouší, vyhledávají a začínají pijavice aspoň doporučovat svým pacientům jako vhodný doplněk jejich léčby. Ale bohužel stále je takových lékařů pouze pár v republice.

Co se týče mé praxe, využívám ukrajinskou metodologii MUDr. Kuplewské, kterou s ní osobně pravidelně konzultuji a doplňuji si u ní nové poznatky z její široké lékařské praxe. Metodologie MUDr. Kuplewské se zakládá na jejím lékařsko-vědeckém přístupu a s "ezo-novotami", jak si je představuje naše lékařská obec, se nedá srovnávat.

Zdroje:

[1] Kuplevskaya, Lydia. Натуропатическая медицина гирудотерапия и физиология здоровья, Lvov: Zukts, 2017, ISBN 978-617-655-151-5

[2] KUPLEVSKAYA, Lydia, 2011. Použití pijavice lékařské. 1. vydání. LVOV. 68s. ISBN 940-076-585-1.

[3] BENNETT-MARSDEN, M., 2014. Hirudotherapy: a guide to using leeches to drain blood from tissue. Clinical Pharmacist. 6(3). 69 p. DOI: 10.1211/CP.2014.11136626.

[4] Wikipedia, Limnatis nilotica. https://en.wikipedia.org/wiki/Limnatis_nilotica

[5] Rajaei, S.M.; Khorram, H.; Mood, M. Ansari; Rafie, S. Mashhadi; Williams, David, Oral infestation with leech Limnatis nilotica in two mixed-breed dogs, (2014). Journal of Small Animal Practice. 55 (12): 648–651. https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/jsap.12166

[6] Wikipedia, Pijavka koňská. https://cs.wikipedia.org/wiki/Pijavka_ko%C5%88sk%C3%A1

[7] Wikipedia, Hirudo orientalis. https://en.wikipedia.org/wiki/Hirudo_orientalis